Ještěrčí cesty za dobrodružstvím

A opět spolu na cestách, které nás tolik baví.

V polovině června, kdy počasí ještě není zcela stálé, a ono nám to také předvedlo, jsme se vydaly do rakouských Alp do oblasti Štýrska - Stříbrné soutěsky - akce ferraty.

Tentokrát jsme se svěřily do rukou nejmenované cestovky, přesto byl tento výlet s jeho nízkou obsazeností téměř soukromou výpravou Ještěrek a jejich přátel, což možná hned na začátku vyděsilo naše dva skvělé průvodce, kteří pro nás téměř nasazovali životy :-). Jednak nemohli přehlédnout, že zcela neobvykle je na soupisce účastníků zájezdu pouze jeden feraťák a zbytek samé baby. Většinou to bývá naopak. Když pak jukli na ročníky, pomysleli si: "Co s tímhle budeme dělat?" - tím spíš, že my ostřílené Ještěrky, sbalily do hor místo krosen cestovní tašky dle pokynů cestovní kanceláře. A vzhledem k tomu, že jsme byly ubytované ve výšce 2200m, naši průvodci žasli.

Tak jsme se nalodili do nočního autobusu a zamířili k rakouským sousedům. Řidiči se nejspíš zbláznili, protože nám k tomu příjemnému spaní zatopili asi na 33°C, možná proto, abychom naakumulovali teplo, protože jak se ukázalo ranní 3°C nebyly nic moc. Hory nám ovšem ukázaly svou sílu i jinak.

První den, po probdělé noci v autobusu a odevzdání zavazadel u nákladní lanovky, nás čekal 1100m výstup Stříbrnou soutěskou Silberklamm do 2146m na chatu Guttenberghaus, přes dvě ferraty obtížnosti C/D. První ferrata HIAS měla prověřit naše schopnosti a ona, mrcha kluzká, opravdu prověřila. Druhou SIEGU už jsme absolvovali bez dvou Neještěrek, které stoupaly běžnou turistickou cestou. Siega se povedla, zvládli jsme ji s grácií a užili si ji, a pak už jen řehole stoupání v nelítostném vedru. Sotva jsme zmákli nejprudší stoupání, jak mávnutím proutku začalo pršet, foukal ledový vichr a než jsme se stačili přiodít, byli jsme zmrzlí na kost. A k tomu jsme postrádali zmíněné Neještěrky, ketré na nás nepočkaly, nevěděli jsme, kde jsou, signál se ztrácel, a když se konečně podařilo spojení, zjistili jsme, že se z nepochopitelných důvodů vzájemně ztratily. Docela blbá situace. Abychom to hochům usnadnily, vzaly jsme si vysílačku a vyrazily na dvě hodiny vzdálenou chatu, zatímco oni vymýšleli záchrannou akci. Naštěstí se signál obnovil a zjistili jsme, že jsou obě nadohled chaty. Přesto nám zatrnulo, když zanedlouho nad námi začal poletovat vrtulník, který opodál zasahoval. To bylo o fous.

Domotali jsme se, a to doslova, protože sil rapidně ubývalo, na chatu, kde nás přivítala paní domácí se škodolibým úšklebkem, že je na nás zvědavá, jak poneseme ty cestovní tašky z kopce dolů, protože ona nám je rozhodně nákladní lanovkou nesveze. BABA. Utrmácení jsme se hájili pokyny cestovky, leč marně. To si někdo vypije !!!

Tato rakušanka českého původu - takže ta nejhorší varianta - byla tak protivná, že kdybychom si nepotřebovali získat její přízeň, aby nám svezla tašky alespoň do půlky kopce, rozcupovali bychom ji na kousíčky. Nicméně jsme si nenechali zkazit pobyt a druhý den odpočati, navzdory špatnému počasí a blížící se bouřce, jsme absolvovali nádhernou ferratu JUBILÄUMS C/D na vrchol Eselstein 2556m. Při sestupu trochu zasněžilo a někteří si na sněhových splazech dokonce zalyžovali :-). Po krátkém odpočinku jsme zamířili na cvičnou ferratu kousek od chaty, protože jsme nechtěli riskovat bouřku na železech. Poté jsme si vyšlápli na vrchol Sinabell 2349m nádherným hřebenovým chodníkem za doprovodu oveček. Cesta dolů už byla poněkud horší, neboť volba zkrátit si cestu a neztratit výšku nebyla zrovna ideální, ale rozhodně nezapomenutelná ! Kozí stezkou prudkým svahem jsme se nejistým krokem napojili na jakousi cestu necestu, kde se podařilo naší Šárce tak trochu nedobrovolně odjet žlebem sutě o něco níž, než chtěla, až ji museli naši guidi vyprošťovat.

A protože vše dobře dopadlo, řádně jsme to zapili. Možná i neřádně :-). Další den s námi lezla i opička. Byl to třetí den našeho pobytu, kdy nás čekal pouze sestup, tak jsme si ho zpestřili brzkým vstáváním a zaběhli jsme na opravdu krásnou ferratu AUSTRIA SINABELL obtížnosti C, ketrou jsme den před tím museli oželet. Prostě PARÁDA.

A pak už jen dolů a domů. Bohužel půlku kopce jako trapky s našimi zavazadly a za doprovodu nevěřícných pohledů kolemjdoucích. Ale za tu dřinu nám to stálo. Vytěžili jsme maximum z toho, co nám bylo umožněno a s úsměvem na tváři a blahem na duši po víkendu stráveném v krásném prostředí a milými lidmi jsme se odebrali zpátky do Čech.

Horám zdar.

Ještěrka Jitka