PŘECHOD LUŽICKÝCH HOR

aneb vzhůru po železe...

Lužické hory ani tak moc horami nejsou, spíš takovými kopci. Proč jsme si je vybraly? Kvůli ferratám na německé straně. Jelikož jsou Lužické hory mrňavé, stačily nám na jejich přechod dva dny na lehko, ale zato jsme v batohách vláčely ferratovou výbavu a jelikož jsme to pojaly jako trénink, měly jsme opravdu plnou výbavu.

Tato výprava ryze „Ještěrčí“ začala vystoupením 30. května z vláčku v Rybništi. Původně to tedy mělo být v Jedlové, ale Šárka nám ve vlaku oznámila, že se jí to zdá nějak krátké, tak si to malinko natáhneme :-). Po červené jsme se vydaly na 22 km túru, směrem na rozhlednu Jedlová 774 m.n.m, kde jsme fakt nemohly jít tupě po značené turistické s traverzovitým nástupem, ale střihly jsme to rovnou pod lanovkou se stoupáním, jak jsem si přečetla na jednom sloupu, 60°. Po malém občerstvení jsme se přehouply přes údolí na hrad Tolštejn a odtud stále po červené na vrchol Luž 792 m.n.m, kam jsem já nevyšlápla, protože jsem si po cestě zranila patu a musela jsem se zbylých 5 km dobelhat na chatu v Dolní Světlé, kde jsme měly nocleh.

Druhý den nás čekalo dalších 22 km a já jsem měla být v podstatě poslána jako zraněná na vlak a domů, což se mi fakt nezamlouvalo, protože jsem se těšila právě na ty ferraty, které se nacházejí po zelené kousek za hranicemi. První z nich Nonnenfelsen u Jonsdorfu je velmi snadná, ale malebná. Ke druhé, lezecky obtížnější jsme dorazily po modré přes Hain, kde jsme uhnuly po čerchované červené a pokračovaly po neznačené, šipkou navádějící stezce poblíž Oybinu, na ferratu Alpiner Grat, která je celá úžasná, ale překvapivě končí v roští. Odtud spěcháme směrem k Lükendorfu a dlouze marně hledáme červenou, která nás má dovézt do Čech. Nalézáme a zvažujeme, jestli stihneme ještě vyběhnout na vrchol Hvozdu. Nestihneme, protože jsme v časové tísni, už tak musíme počítat s náhradním a zřejmě posledním spojem domů. Po čase měníme červenou za modrou a scházíme do Heřmanic v Podještědí, kde mají sice čtyři hospody, ale všechny zavřené. V neděli odpoledne? Divné! Nezbývá než se občerstvit z vlastních zásob a pivo si dát na nádraží v Jablonném v Podještědí. Stihly jsme to! Jsme vyčerpané, ale uvolněné a z radosti jak se nám to vydařilo se v pohodě stíháme picnout cestou domů ve vlaku. PARÁDA.

Následky: po tomto treku jsem skončila v pondělí na ortopedii s akutním zánětem paty a následnou měsíční rehabilitací. No, copak jsem to mohla vzdát? :-)

Dík Šárce Königsmarkové, zdatné Ještěrce a budoucí člence Hopsuku za zorganizování této výpravy. S pozdravem Ještěrka Jitka