Hrubý extrém na Hrubici!

Vše začalo celkem nevinně, jak to tak v Kolínské nížině už bývá. Dokonce výtečně. Již ve čtvrtek 4.5.06 se dva hoši (já a Ondra Ďoubal - jak jinak, pískaři jak noha), co neměli nic lepšího na práci rozhodli vyjet večer do Jičína a potěšit návštěvou oddílovce Pavla Strejčka, který před časem zřídil v Jičíně base camp Kolínských lezců :-). Což je opravdová výhoda a jsme mu za to vděční. V našem lezeckém pokojíčku jsme se vyspali do růžova a vyrazili do skal. Lezení bylo po řádném odpočinku báječné a padly bezva cesty, o tom jste již mohli číst v rubrice A Dávej!. Po práci dorazil na Prachov i Pavel a Ondra mu srdnatě vytáhl Severovýchodní cestu VIIb na Slona, jež se leze spárou a dolézá se vydatným rajbasem. Bylo to drama a okolní přihlížející se narozdíl od Ondřeje zaseklého ve spáře volajíce: "musíte mě zachránit" výtečně bavili. Nakonec se pochlapil a k vrcholu se doplazil. Každý holt spárař není. Ale všechno se dá naučit! Překvapením večera byl Jakub "Kub" Žítek, který přijel na Prachov až z Uherského Brodu. Jeho láska ke skalám pískovcovým je téže nezměrná. Nutné bylo ještě osadit druhý kruh do cesty Mr. Magoo na Přední Ztracené věži, což se do setmění nepodařilo a zvládli jsme jen zavrtat a skoro vyhloubit vrt pro kruh.

mr.magoo
Jediné foto z celé výpravy - Běhy vrtá na 2.kruh v cestě Mr. Magoo na Přední ztracené věži na Prachově - fotograf by se z toho měl poučit a příště použít přístroj častěji :-) ať se je na co dívat. Byl jím Ondra Ďoubal.

Po klidné noci v Jičínském base campu následoval megarychlý výpad na Prachov, kde se osadil onen kruh a nechal se tvrdnout beton. Další naše kroky směřovaly na Hrubici, kde jsme byli již v 10:30 a plni euforie, já a Ondra spíše už únavy, jsme se rozběhli do Dračích skal. Kub byl na tom tak zle, že až k Dračí věži udržoval náskok dobrých 50 m před skupinou, z čehož jsme měli upřímnou srandu. Holt k Hrubici hodně lne a byl zde letos poprvé. Zcela zásadní pro něj bylo zdolat z jara Dračí zub a věž. To se mu zdařilo a Pavel si za ním taky moc pěkně zalez. S Ondřejem jsme vylezli ke Knize a zdolali ji N.C. za VI. Stojíme na vrcholku a zrovna se nám naskýtá supr pohled na JV stěny Zubu, kde Kub klidně prostupuje Kauškovu hranu VII, je poněkud vpravo od druhého kruhu kousek pod vrcholem a obvazuje nějaký hrot. Koukáme na něj podivně a když leze dál je nám jasný, co se děje. Šklebíme se jak želvy smíchem a halekáme přes údolí, ať se vrátí a cvakne si ho. Byl celkem potěšen, ale myslíme si, že by to bez něj v pohodě dolez. Pak snad dokonce prohlašoval, že je tam zbytečnej - on to ale tvrdí o spoustě kruhů. Takových magorů máme v oddíle opravdu jen velmi málo, o to víc si jich vážíme. Lízt s Kubem je opravdu pohoda. Je to člověk, co vám vytáhne skoro všechno, čehož se samozřejmě ale nedá zneužívat. Na Knihu jsme samo nelezli jen tak, ale chtěli jsme si zkusit Sisyfa psaného za RP Xa (7b+) od Petra Čermáka. Tato líbezná východní stěnka vysoká asi 12 m je osazena třemi kruhy. Celkem dobrodružně, ale podařilo se nám to hodit od posledního kruhu. Zjišťujeme, že první bychom cvakli celkem na pohodu a jsou pod ním minimálně dvoje supr hodiny. Pak to ale přišlo! Naše nebohé zpustošené schránky selhávaly při držení mini mrdek a mělkých jednoprstovek, které jsou zrádně osazeny velmi ostrými hrůtky proti směru tahu prstů, takže to i pekelně bolí. Měl jsem a stále mám Sisyfa napsaného doma na campusu jako projekt, ale teď je mi jasné, že je ještě daleko. Nejhorší je pasáž okolo druhého kruhu, kde vám nezbývá než notně nastoupat a chytat opravdu mizerné jednoprdy a horkotěžko vzlínat k lepším dvouprdám. Stejně je to však dost silové i technické lezení po celkem dobrých stupech, dá se říci. Dolez na vrchol je pak už v porovnání s prvními dvěma třetinami zadarmo. Každopádně cesta je to nádherná a rozhodně si ji na campusu neškrtám. Na Knize to rychle balíme a míříme k Strubichově věži a Mamutovi. Příchod od severozápadu ke Strubichově je opravdu krásnou monumentální záležitostí. Na Mamutovi zvědavě okukujem jeskyni v níž přežíval za druhé války Joska Smítka a doslova cítíme jeho ducha. Pavel nabádá ať si zkusím skočit z jeskyně dolů do lesa. Je to asi 10m volného pádu a Joska to prý skočil, když utíkal před gestapem. No to se nedivím, že ho pak chytli :-). To by rozhodilo i jiné borce, ale asi holt nebylo zbití. Možná se ale mýlím a Joska skákal z jiného úkrytu, dle průvodce, někde v blízkosti Valdštějna. Kub mi doporučuje cestu Kukačky za VI na vedlejšího Indiána. Posílám Ondru jako makaka, který se však ve vrcholovém rajbasu seká a nakonec silně rozhozen slaňuje z hodin. Zjišťuji, že to zas tak hustý není a Ondra musí ještě rajbasy pilně trénovat. Zatím Kub nalezl do své vysněné Čihulovy cesty za VIIb na Strubichovce. Celou zimu o ní mluví a na kalbách slibuje, jak ji práskne. Pln napětí mazácky dolézá ke kruhu v 18 metrech, cvaká a pokračuje úzkou sokolíkovou spárou nad něj. Ta se pak poněkud prohlubuje a mizí mu v ní celá ruka. Tím odlehčuje rajbasové nohy, podjíždí a zůstává bezradně viset za ruku ve spáře. Koukne se okolo, v jeho očích je vidět bezmoc. Uvolní lehce ruku a mizí pod kruhem. Pavel pád krásně s prokluzem odjišťuje a vše zdá se být v pohodě. Kub naznačuje, že se porubal, ale za chvíli už je zase nad kruhem a tentokráte odlézá hodně doprava ke druhému kruhu cesty Na památku mrtvých za VIIc :-). Postavením od kruhu dobývá vrchol a já ho při tom sleduji z Indiána. Navazujeme kontakt posunky a on mi ukazuje svou ruku bez prostředníčku. Nevěřím svým očím a volám, že si snad dělá prdel! Celá od krve a bez prstu a on to dolez! Říkal jsem , že je to magor. Rychle se ukazuje, že měl štěstí a já viděl pěkně blbě. Prsty má všechny, jen pekelně sedřené. Fuj to se mi ulevilo. To byl zase nátěr! Vzniklá situace mi silně nahlodává mozek. Nakonec se asi po 20 minutách rozhoduji zlomit strach a jdu do toho také. Samozřejmě mám již dobře promyšleno, jak se ve výlezu ze spáry zachovám a když se ocitám v onom nepříjemném místě, skutečně mi to vychází a je to FLASH. Nicméně jde o místo dost blbý a taky jsem tam měl pěkně staženo. Po tomto doslova gerojském výkonu padají všechny mé zábrany a vize zítřejšího velkého lezení je ta tam. Ještě na vrcholu věže se pevně rozhoduji, že se dnes na Koupáku pěkně vožeru. Jenže není všemu trápení konec. Po slanění stahuje Ondra lano tak nešikovně, že se seká ( a to velmi pevně) ve Východní spáře asi v 10ti metrové výšce. Posíláme ho lano vyprostit, jenže prohlašuje, že nemá morál a po nadějném pokusu spáru opouští a musím jít zas já. Jelikož už jsem se spíše těšil na Koupák a pivo, jsem otráven, ale poslední dobrodružství dnešního dne se mi daří přežít a lano nakonec máme celé. Balíme a na Koupáku je pěkně plno. Nalézáme útočiště přímo u baru a jíme, pijeme, co hrdlo ráčí. Svijanské jedenáctky do nás padají jedna za druhou a po chvíli jsem fakt na dranc. Mám úžasný nápad! Vytahuji Ďoubalíkovu kameru a dělám interwiev s našimi borci a dále i dalšími stoly lezců v okolí. Pouštím se do družby se žabkami z Pražského HOMÁČe a v zápětí s povedenou bandičkou lezců, jež je taky z Prahy, ale ze VŠAKu. Tahle partička, tvrdíce, že přešla Saharu, přilezla do hospody spořádaně v řadě po čtyřech, volajíce: "Žízeň!". Jejich volání bylo rychle vyslyšeno a žízeň úspěšně uhašena. Zjistit jejich oddílovou příslušnost mi dalo zabrat a dá se říci, že jsem na tom tento večer ztratil. Jelikož mě to stálo značné úsilí a podrobné seznámení s jejich primitivními (u vysokoškoláků a vědců však zcela ne nebo snad normálními?!) hospodskými zvyky. Vše spočívá ve vypití značného množství tzv. Mexických pěstí (pro neznalé se jedná o rum s mletou kávou a pytlíkem cukru do úst). S několika málo těmito panáky je mé útlé tělo zničeno a dále si již pamatuji jen mizivé útržky ze šílené pařby, která se posléze strhla na zápraží hospody. HOMÁČ a mnozí další hráli na kytaru a alkoholem silně rozjařilé dívky ze VŠAKu mi dokonce nechtěly dát zaslouženě ulehnout a strhla se surová bitka o spacák můj i kolegů lezců. Přesně jsem to do teď nepochopil a taky mi nic nikdo nevysvětlil, takže je to historie nepoznaná a dále se tomu nevěnuji. Ráno je vše jasné - noc jsem problil a z lezby dnes nic nebude. Spolulezci mě surově budí, jelikož zátěž přenesli poněkud lépe a jsem nucen k odchodu do skal. Kub touží po Ponuré cestě za RP VIIIa na Opomenutou věž, kterou také RP lehce zdolává. Noční potíže se mi vrací a opakují. Bohužel nejsem schopen lezby a soustředím se spíše na udržení suché housky, již do sebe už po několikáté s obtížemi soukám. Postupem slunce po nebi se mi vrací smysly a už zase koukám po skalách. Nicméně po čtyřech tempech v nástupu cesty Veselé vesele na Vánoční věž zjišťuji, že toho stále není dost v pořádku a natahuji si snad všechny svaly v těle. Spolulezci ze mě mají tak akorát srandu a jejich pohledy na mě jsou rozpačité. Připadám si jak troska. Však taky jsem. Konečně jsou všichni vyžiti a jedem zpět na Prachov. Můj stav je již lepší a tak podporuji Ondru, který chce ještě zkusit na Sluneční věži Babapuc za RP IXb. Bohužel pod prvním kruhem v nepříjemné dvouprdě měkne, slézá k hodinám a stěnu rychle opouští. Celý natažen nemám na lezbu ani pomyšlení a tak jdem k turisťárně stopovat směr Kolín, jelikož Kub s Pavlem už nám dávno ujeli. Stopování se vleče téměř do nekonečna, což se nakonec v dobré otáčí a zastavujem asi po dvou hodinách čekání předsedu našeho oddílu Karlose, který nás Kolínu beze slova hany přibližuje a jsme mu za to velmi vděční. Opět se tedy prokázalo, že na písku se dost leje, což ví každé malé lozče. Jen ty lepší zážitky vám přeje Běhy, který též tuto hrůzu sesmolil a tím i zvěčnil.