(JA)VORNÍKY na druhý pokus

Před dvěmi lety nás pár turistek vyrazilo do Javorníků, ale z plánované hřebenovky jsme kvůli počasí musely utéct z vrcholu Makyta dolů do údolí a v následujících hodinách zalila Moravu povodeň. Tehdy jsme z JAVORNÍKŮ ušly pouze JA. Teprve letos jsme došly zbytek VORNÍKŮ. Tentokrát nám bylo přáno. Počasí jsme si objednaly a tak jsme 22.6. 2012 skočily na vlak do Lidečka, kde jsme probádaly místní Čertovy skály a přenocovaly.

Ráno jsme se vydaly příjemným houpavým stoupáním přes Pulčínské skály po modré, která se potkala s červeně značenou trasou. Ta nás zavedla na již zmiňovaný vrchol Makyta, odkud jsme předloni sestupovaly a odkud jsme si držely červenou téměř až do konce našeho putování. Ušly jsme po Javornickém hřebeni krásných 25 km přes Papajské sedlo, prostředím čisté přírody a zelených kopců, za vydatného švitoření, protože nám ty pusiny jedou od rána do večera, až k první civilizaci na Kohútce, kterou jsme minuly a šinuly si to dál k našemu ubytování na hotelu Portáš.

Ten nás naprosto uchvátil svou útulnou polohou, příjemným personálem a skvělou kuchyní. Značně vyprahlé jsme do sebe nalily zrzavý mok a protože jsme měly dobrý čas a v rámci pobytu k dispozici venkovní krytý bazén, změnila se naše výprava rázem ve wellness. Musím podotknout, že okolo bazénu byl plot, který sice bránil v okukování koupajících se návštěvníky hostince, ale nebyla to protihluková stěna. Takže ve finále se chodili všichni z hospůdky dívat přes plot, proč tam tak vyvádíme. Asi jsme byly slyšet přes celé Valašsko J.

Ale personál byl na nás hodný. Nechal nás vycachtat, vykřičet, tak trochu se zhulákat a vyjíst kuchyni ( večeřely jsme totiž třikrát. No, ale nedejte si, když vám voní z kuchyně domácí borůvkové knedlíky a na ohni se točí jehně. ) A protože máme kliku, trefily jsme se do Noci svatojánských ohňů, přes které skáčou valaši s valaškami a prozpěvují si beskydské písně. Na každém kopci hořela nějaká vatra a večer se stal svou atmosférou mírně poetickým.

A ráno jsme luxusně posnídaly, personál se s námi mile rozloučil a popřál hezkou cestu, která vedla dál po hřebeni Javorníků přes Malý Javorník a Stratenec na Velký Javorník ( 1071 m ), který nás tak trochu zklamal, protože jsme očekávaly něco pompéznějšího a on tu stál tak skromně, skoro až nenápadně, že jsme ho přešly málem bez povšimnutí. Ale tím jsme si nedali zkazit náladu. Odtud jsme doťapaly do sedla Pindula a do Podťatého na autobus. 20 km jsme ušly jako po másle a konec víkendu na krku. Pro začátek nic moc náročného, vychutnaly jsme si to a dřina - ta přijde až později. O tom nepochybujte. Ale to až příště J

S pozdravem Ještěrka Jitka

, , ,