Zásady bezpečného lezení

aneb fatální chybu můžeš udělat taky jen jednou...

Předpokládám, že každý, kdo se rozhodl pro lezecký sport, neopomněl nastudovat a natrénovat metodiku lezení a průběžně s každou další vědomostí a novými zkušenostmi své dovednosti bezpečného pohybu na skalách zdokonaloval.

Přesto jsem se rozhodla napsat tento článek. Ne proto, že bych měla pochyby o vašich zkušenostech
a dovednostech, ale proto, abych varovala všechny před rutinou a zautomatizováním některých postupů bez zpětné kontroly. Aby nedocházelo z tohoto důvodu k fatálním chybám, jaká se stala i mně. Tento článek nebude nijak zábavný, ale snad splní svůj účel.

Nepovažuji se za nijak brilantního lezce, i když se prý na mě hezky kouká J, ale vždy jsem dbala na bezpečnost s cílem zalézt si příště zas a ještě mnohokrát a nepouštěla jsem se nikdy do příliš riskantních podniků. Lezu zhruba 7 let.

strechova_skala

Je tomu rok (9/2011), kdy jsem spadla při lezení z 8 metrů a poměrně slušně jsem se polámala...
Díky všem "andělům strážným" jsem stále tady a relativně v pořádku, ale následky pádu řeším doteď
a ještě dlouho řešit budu. Pro úplnost a představu dodávám, že jsem si zlomila na třikrát pánev, lopatku
a tříštivě pravou paži pod hlavicí ramene, která musela být operována se zavedením kovového hřebu. Následovaly tři měsíce v nemocnici, z toho šest neděl odležených na zádech, být odkázána na cizí pomoc, učit se znovu chodit. Ruku rozcvičovat téměř rok, po kterém byla nutná reoperace, protože zlomenina stále nesrůstala. Nyní rozcvičuji od začátku. Dopadlo to dobře - hlavu a páteř mám v pořádku, chodím, jsem soběstačná, žiji. Věřím, že s patřičným úsilím a dávkou štěstí se dostanu do kondice, kdy budu moci začít znovu lézt. Otázka je, co morál.To je další věc, s kterou se budu muset poprat, protože zkušenost pádu jsem si odžila.

Proč jsem spadla a co se stalo?

Jednalo se o lezení na celkem nízkých skalách na zásmucku, vysokých přibližně 10 metrů. Ta moje se jmenuje Střechová skála ve Vlčím dole. Podzimní, pohodové, nenáročné loučení se se sezónou. Přestože jsem zvyklá lézt na prvním, tentokrát jsem dokonce lezla jako druholezec, takže opravdu žádné trauma. Navázala se v půlce a zbytek lana procvakávala za sebou skrz presky pro dalšího lezce, protože trasa vedla do traverzu. Dolezla jsem ke slaňáku, kde jsem si odsedla do lana připravena ke spuštění....

Ptáte se, co je tady za problém? Jistě. Do teď vše OK, žádná práce s materiálem, větší pohoda už to být ani nemůže, prostě rutina..., ani není o čem přemýšlet. A bylo. V tenhle moment se mě totiž můj jistič, který až nahoru nedohlédl a zjišťoval, jestli je vše OK, zeptal, jestli jsem přecvakla lano, zřejmě někde po cestě... Aniž bych se zamyslela, že už jsem na "konečné", jsem odpověděla: „A jó, nepřecvakla." a bleskurychle jsem svou "chybu" napravila. Přecvakla jsem lano i ve slaňáku. L

Zřítila jsem se dolů jak pytel brambor a trefila kámen v zemi.

Děkuji všem, kteří se o mě postarali bezprostředně po pádu a následně i během mé dlouhé a stále trvající rekonvalescence a nikdy nebudu dostatečně vděčná za to, že je mi dovoleno a umožněno žít plnohodnotný život bez vážnějších následků.

Zpravidla se nestane chyba při složitostech, ale při úplných banalitách.

Apeluji proto na všechny, nechť je vám tento článek varováním před nepozorností. Buďte stále ve střehu, stále připravení, opatrní, kontrolujte se donekonečna, nepospíchejte, komunikujte, vyplatí se to.

Amen.

Všem lezcům Ještěrka Jitka