Podzimní Francký Jura 2012

aneb když se o zájezdu neleze ale ...

Na sklonku září je v Juře zase krásně, vítá nás jako téměr vždy vytrvalý déšť a z odpoledního lezení tudíž nic není. Ráno je chladné ale překrásné a z vodou prosáklých štavnatých lesů se zlehka páří ve slábnoucím babím slunci. Tolik nových sektorů jsme, ne tedy jen díky počasí, již dlouho nepoznali. Oba hledáme tu správnou cestu. Já do temné jeskyně v lese, Oli na slunné louky s pěkným výhledem. Výsledná kombinace zdá se býti velmi příjemná a co teprve když potkáme Veldensteiner sieben Zwerge und die bruste Schneewittchen, kteří číhají za každou druhou zatáčkou.



Vše se zatím točí kolem Pottensteinu, místích panoramat a samozřejmě lesních kvaků. Říkám si, že by to chtělo před třicítkou trochu vydráždit kobru, leč ochablé netrénované a ještě nemocné tělo asi nebude spolupracovat. Volím taktiku pomalou, uklidňující a tudíž ozdravující. Spočívá to v tom, že se nedotknu alkoholu (však je prohibice), spíme dvanáct hodin denně, zbytek dne lezeme krásné lehčí cesty, často jíme, procházíme se po krásných místech a známých i nepoznaných oblastech, slibuji si od toho postupné nastartování organismu. Hned druhý den to ovšem už nemohu vydržet a musím už do něčeho zabřednout. Síla není, vytrvalost už vůbec ne, naštěstí jsem ale v poslední době shodil pár kilo a tak zbývá jen vybrat nějaký vhodný bouldr na laně do deseti metrů výšky. Jura je takových plná a tak proč bych chodil daleko, když zrovna parkujeme pod Schöfflblockem. Cítím tam nějaké volání povinnosti a tak vzhůru náskokem nad první nýt. Po letech opět téměr v OS, ale stejně to neklaplo a pak ještě jednou. Cítím značné vyčerpání, obtížné je i shybnout třikrát na laně a další pokus odročuji na neurčito a přecházím opět do předchozího módu. Odjíždíme do Ailsbachtalu a zbytek dne se potloukáme po skalách v okolí Burg Rabensteinu.
V noci brutálně chčí, přístřešek jako by nad námi ani nebyl. Noc je mokrá a neklidná, ráno studené a dlouhé. Ze spacáků nás zvedá až milý myslivec a to hřejivými slovy jako "verboten , polizei, 1500 euro". Pak nakopne traktor a frčí kamsi do arsche. Vstanem a v zápětí posnídáme asi s deseti důchodci, kteří jsou na výletě po severní Juře. Počasí je vrtkavé, vyrážíme směr skály, ale nakonec naši pozornost upoutá hrad na kopci u Streitbergu - Neideck. Hrad je opět plný komunikativních důchodců, Jura je prostě krásná. A nyní již lezení, zkusíme stěnu u Muschel Quelle jménem Glatte Wand ve Streitbergu. Studánka je nádherná, amonity obložená, jsou téměř všude, válí se ve svahu, leze se po nich, několik jich odnášíme. Scenérie úžasná, chyty zašlemené a oblé a po chvíli víme, že na tuto stěnu už se asi znovu nevypravíme. Večer nás zastihne v Gössweinsteinu na Gernerfels, kde je několik z nejúžasnějších cest v Juře. Večer přichází bouřka a s ní přívaly Čechů, jelikož doma začíná prodloužený víkend. Ve tmě potkáváme mezi nakulenými Poláky první známé z Čech, pak další a ráno na Marientálech je tomu nejinak.
Je opět dost svěží to ráno a ten rozlez je poněkud tuhý, chtělo by to přemístit se na sluníčko. Tak tedy vzhůru do lesa:-). Oli je nějaká zmožená a jistit jí prý vyhovuje. Schöfflblock je blízko a vábí mě silou alespoň 5G. Leč 5G na mě působí už v druhém převise, snad ještě před rokem tu býval malý spoďák, ale zbyl po něm jen bílý flek a šmelím to tedy všelijak, ale sakra těžce. Dalších několik G se na mě navěsí ve výlezovém bouldru, v posledním těžkém kroku prostě ne a ne a nejde udržet poslední klíčovou lištu. Tak znova, zvědavě si prohlížím druhý převísek zespoda, dost ho ochmatávám a nakonec prsty zapadnou do velmi mělké štěrbinky, která ovšem druhý bouldr dokonale řeší. Jdu si pro to! Druhý bouldr v poklidu a ve výlezu ovšem opět padám, když tradičně netrefím klíčovou lištu. Začíná to být fakt zoufalé, jelikož v příštích asi 6ti pokusech padám téměř pořád stejně a nejde to nějak zlomit. Dobré je, že se člověk vydýchá během pár minut a může hned poslat další bombu. Začínám být až neobvykle nabuzený, tohle mě totiž běžně moc nebaví, myslím sypat do cesty pokusy jak z pytle a padat těsně pod koncem. Začínám v sobě objevovat hluboko ukryté kapitoly, poslední pokusy jdu vyloženě na Junglího a cesta má několik nových jmen! Dneska ale prostě nic, jdeme z lesa pryč a jdeme zase sušit hubu, jelikož zítra!



Ráno je zamlžené a váhavé, zmizí však neskutečně rychle a odpoledne je plné slunce a optimismu. A tak vzhůzu do lesa pozvednout kosu. Bum! Prásk! Pokusy lítají, adrenalin už doslova stříká, jelikož ono to nejde! Padám pořád stejně a ne a ne to trefit. Přestávám věřit v přelez a zatahuji se zpět do ulity plné nicoty. Vyrážíme na zříceninu Ruine Leienfels, pod níž jsou úžasné sedmičkové cesty do 18 m délky jedna vedle druhé. Kdyby to byla moje liga asi bych zde porodil. Doporučuji. Pak si jedeme prohlédnout nějaké skalky v okolí Gössweinsteinu, kde Oli udatně zabojuje ve vypečené sedmičce od Kurta Alberta z roku '79 Freundschaftsweg na Napoleonovi, což je fakt pěkná klasická linka na pořádnou věž.
S večerem míříme na plavečák ocachtat si kačerny. Je to za pár eur a voda je přeteplá, leč saunu safr zrušili. Noc zkusíme s přáteli přečkat pod trejvem, kde je ale asi 30 lidí převážně z Čech. Silné pivo od Veldenu začíná chutnat a taky maká, jak ti trpajzlíci. Některým se to celé nějak protahuje a po půlnoci musí jednoho podnapilého krajana ze severu dokonce odvézt sanitka v doprovodu policie do nemocnice v Bayreuthu, no prostě klidná noc...
O to je ráno studenější, ale my se nevzdáváme. Zkusíme zase jednou nějaký ten amfiteátr lesní moudrosti a zamíříme na zcela neznámou Holzhauswand. Jde se k ní pěkně zprudka a ačkoliv si to šinem po cestě cca 35 m pod stěnou, chce to velmi bystrý zrak a samozřejmě ji míjíme a pak hledáme... Odměnou za námahu je ale klid voňavého lesa a když budete pozorní, bafne na vás ve svahu třeba i nějaký ten amonit. Jinak je to tak trochu zašlemenej kvak, cesty jsou krátké a tudíž celkem těžké. Final Destination sjíždím jen očima, na takovej převis od pohledu nemám dostatek elánu. Po pár cestách už je čas myslet na návrat domů, je pěkně teplo, ale my jsme docela skleslí. Vyrážíme. Cestou domů ovšem za mě řídí něco jiného, cosi mě neomylně vede a za pár desítek minut jsme zase pod tím metamegakvakem jménem Schöfflblock. Slibuji Oli jen ten jeden ultimátní pokus.

funk beyond the call of duty from Drimmsler on Vimeo.

Takhle to lezl před rokem Drimmsler, můj program byl však dost jiný. Začátek se jde poctivě zcela jinak - vpravo. Spoďáček pod druhým převisem tam ještě koukám byl. Horní buldr se dá projít krapet úsporněji, ale on měl oproti mé lemře trochu té poctivé síly navíc.
V prvním pokusu zase stejně, leč já tady dělám celkem zásadní chybu!? Pod třetím převisem se přece musí pořádně vykozit. Posílám druhou bombu a soustředím se na pořádné poctivé zakození. Díky noze fixuji pod převisem jako svině, cítím megapower. Snad posilněn mlékem z Veldensteinských cecků konečně přelézám tu potvoru cukavou! Ten trik jsem celou dobu znal, ale v klíčovém okamžiku jsem to vždy uspěchal a zapomněl pořádně vykozit. Ještě, že mě ty dudy trkly. S Oli se upřímně zaradujem, jelikož je to táááááám, může se jít spokojeně dááááál.
Teď už zbývá jen v euforii rychle navštívit kouzelný les, při vstupu slušně pozdravit, nasypat pár pokusů kamsi do černých dírek, jen tak abychom si osvěžili paměť a pak už šupito domů do Podolí, Oli musí do školy a mě chce zítra Pragáč...

Autor: Běhy Vydáno: 1.11.2012 5:25 Přečteno: 67683x

Formát pro tisk